Často diskutovaná je role dědičnosti. Jistě neexistují geny pro zaměření nebo poruchu osobnosti, přesto však na pozadí mnoha poruch osobnosti určité dědičné faktory figurují – často je to zvýšená reaktivita neboli citlivost nervové soustavy nebo mírné změněné biochemické prostředí v mozku. Pak stačí několik nešťastných okolností (nemoc v raném věku s nutností dlouhodobé hospitalizace, ne právě ideální rodinné prostředí, zanedbávání, psychické a fyzické týrání, pohlavní zneužívání, nepřijetí dětským kolektivem nebo dlouhodobá šikana) a na osobnostní problém je zaděláno.

Je třeba rozlišovat zaměření osobnosti (též styl nebo akcent) od poruch osobnosti. Někteří lidé se v určitých ohledech výrazně odlišují od většiny ostatních – o nich se pak často hovoří jako o tzv. akcentovaných osobnostech. Takový člověk může být nadmíru pečlivý, úzkostný, podezíravý, impulzivní a podobně. Jde o určité zaměření osobnosti, o styl cítění a jednání dotyčného člověka. Jestliže mu (ani jeho okolí) toto uspořádání jeho osobnosti nikterak zásadně nekomplikuje život, je zcela legitimní, když si tyto svoje zvláštnosti ponechá a naučí se je mít rád. Výrazné osobnosti jsou důležitou součástí lidského společenství.

Je-li určitý rys a návazně styl chování zvýrazněn ještě víc a současně narušuje běžné fungování jedince (případně působí nepříznivě na okolí), lze uvažovat o poruše osobnosti. Mezi typické obecné rysy narušené osobnosti patří neschopnost přizpůsobit se změnám (tito lidé reagují pořád stejně, i když se situace změnila), dále je to snížená frustrační tolerance (křehkost, malá odolnost vůči stresu) a nakonec tendence tvořit bludné kruhy (i když daný způsob chování nefunguje, má tendenci se ještě zesilovat – zatímco u zdravé osobnosti by došlo k zeslabení nebo rovnou změně chování).

Poruchy osobnosti jsou stabilní vzorce chování, myšlení a vnitřního prožívání, které jsou extrémní, nepružné a neadaptivní. Pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování, provází je strach z opuštění či odmítnutí, nedůvěra k druhým, potíže udržovat kvalitní lidské vztahy.

Lidé s poruchou osobnosti se neumí přizpůsobit požadavkům okolního světa, nejsou schopni plánovat a uspokojovat vlastní potřeby, mají sklon řešit potíže sebepoškozováním. Nezvládají svoji impulsivitu zejména u potenciálně sebedestruktivních aktivit (např. utrácení peněz, užívání alkoholu nebo drog, záchvaty přejídání, sebevražedné pokusy, sexuální promiskuita, vystavování se nebezpečí, hazardní hry, nepředvídatelné jednání bez zvážení důsledků, atd). Chybně interpretují události, situace či interakce. Mají nejasný nebo nezdravý sebeobraz, osobní postoje, hodnoty či představy, a mají nejistotu v mnoha oblastech života. Jejich nálady se mění rychle, nepředvídatelně, nelze je ovládat a nejsou přiměřené situaci. U lidí s poruchou osobnosti se také objevují pocity prázdnoty, deprese, podrážděnost, úzkosti, pochyby, hněv a útěky do fantazie.